Dříve vyzývali k dialogu. A dnes?
Dříve vyzývali k celonárodnímu dialogu. Dnes chtějí urvat je pro sebe...
Asi víte, o kom hovořím. O mohutně propletené sortě lidí polistopadově vzešlých k moci, do té doby jen vyčkávajících v méně či více poklidném závětří na svoji příležitost a kořist, možná i lup. Jedni nezapletení, nezkompromitovaní, nezatížení - často jen pro svoji neschopnost, druzí sice propletení a spjatí, ale svým pozdějším halasným antikomunistickým rykem rehabilitovaní a očištění. Podivná, ale protřelá čeládka, s patentem na vysvětlování národní historie a objektivní pravdy!
Nyní, v éře pro většinu společnosti vyčerpávající, je již i z těchto morálních suverénů dob nedávno minulých cítit obava z masivního úbytku postrevolučně nabyté popularity a moci, u některých i ze ztráty neprávem získaného majetku. Třesou se i před tím, co jen tak zaseli pro nás všechny společně - zlem, nenávistí a lží! Ale jsou obezřetní a připravení, ví, že se dnes s rostoucím bohatstvím a vlivem nevyplácí na nic čekat, mohlo by to stát i život, a tak si staví, přesně podle těch léta velebených západních vzorců kultury, raději soukromá městečka na odloučených místech s vlastní ostrahou, pořizují opancéřované limuzíny, nosí neprůstřelné vesty. Není divu, jimi implementovaný evolučně zastaralý systém svobody a rovnosti jen podle výše majetku celou naši společnost kriminálně rozložil, patologicky atomizoval a občas dopadne i na ně samotné.
Jimi vysněné nové generace, již nezatížené reálným rovnostářským socialismem , procházející systémem zdecimovaného, opomíjeného a trvale podfinancovaného školství (řízeného a informačně zásobovaného opět zmíněnými mudrci), raději utvoří neonacistickou bojůvku nebo jinou extremisticko-adrenalinovou skupinu, než aby se oddávali něčemu společensky či individuálně pokrokovému. Co mohou dnešní mladí lidé také jinak od života v oligarchické konzumní společnosti očekávat, nežli pouhé, a jak sami poznají později, pomíjivé vzrušení ze servírované virtuální reality největšího blahobytu a svobody v historii národa . Všeobjímající nepravdivá iluze devadesátých let je však, přes trvalý každodenní servis, nenávratně pryč.
Ano, jeden může jít dnes na večeři za čtvrt milionu, druhý hlodá okoralý rohlík pod mostem. V prvním případě to není socialistická závist, ve druhém též nikoliv škarohlídství. Právě tak vypadá prostá realita každého dne, což si ani ten největší pravicový mystifikátor nedovolí již rozporovat. Takto, i tisíci dalších příkladů, lze popsat fakt, že pomyslné sociální nůžky jsou již otevřeny tak mocně, že je jejich spojovací nýt nemůže dlouho udržet pohromadě. Situaci nevyřeší charitativní nebo veřejné pouliční sbírky chudých na ještě chudší, případně snad benefiční koncerty shluků nejrůznějších celebrit, ale radikální proměna státních priorit, efektivní přerozdělování financí, změna celé státní sociální politiky, dokud a pokud to ještě lze.
I přes sociálně napjatou situaci každodenně sledujeme medializované masážní manipulace některými, morálně již dávno padlými anděly, myšlenkově patřícími snad ještě do dob raného kapitalismu. Z každé jejich věty čiší sugesce typu, že lépe než jíst, bydlet, mít šťastnou a funkční rodinu a práci, za kterou se nemusí cestovat, je nepochybně k životu nutnější již pouhá naděje na úspěšnou podnikatelskou kariéru, možnost svobodného cestování či milionové výhry v loterii.
Stát prý nemá vůbec raději strkat svůj nos do života svých občanů. Věřím, to by se jim hodilo! Avšak nositelé této falešné, mnohokráte nepotvrzené a neosvědčené ideologie jaksi zapomínají, že nejen v místních podmínkách žijeme společně, jeden s druhým - tedy v tzv. společnosti, a stát musí fungovat jako její silný nástroj. Nástroj k prosazení široké spravedlnosti a prospěchu všech. A že ani oni, ti o kterých píši, ti porevolučně nadřazení, aktuálně úspěšní a bohatí, a z toho zjevně oprávnění ke všemu rozhodování, zde nežijí sami a ve vzduchoprázdnu, i když by si to možná přáli. Na druhé straně, kdo by na ně potom pracoval a vydělával?
27. listopadu 2009, Jiří VALENTA
www.halonoviny.cz
