Mistr Jan Hus, národní hrdost, spravedlnost a jak církev nabyla svůj majetek
Mistře Jane, to bys plakal
Vždy, když se objeví na stránkách kalendáře 6. červenec, mnozí lidé vzpomenou na rok 1415, na den upálení Jana Husa.
Hus byl odsouzen kostnickým koncilem, bylo nařízeno spálit jeho knihy, a on sám byl prohlášen za zatvrzelého kacíře. Po staletí se pak katolická církev snažila jeho památku pošlapat (nahradit jiným Janem) a přimět národ, aby zapomněl. Netušili, jak živý odkaz po sobě mistr Jan zanechal, kolik toho může říci i nám dnes.
Jevy, které J. Hus kritizoval na počátku 15. stol., jsou až příliš podobné jevům dnešním. Nikdy nepatřil ke kněžím, kteří kolem sebe nevnímají realitu. Znal život v Praze, ale i na venkově, rozjímal o náboženských otázkách, ale poukazoval i na nešvary běžného života. Dovolte citát: »Čechové jsou bídnější než psi nebo hadi, protože pes hájí své lože, na němž leží, a kdyby jiný pes ho chtěl odehnati, bojoval by s ním a had taktéž, ale nás Němci utiskují a zabírají úřady v Čechách – my mlčíme«. Kdyby jen mistr Jan viděl dnešní situaci, kolik majetku, a tedy i moci, mají v Čechách cizinci. Jak málo národní hrdosti by zde našel.
Ve svých kázáních na adresu církevních hodnostářů uvedl: »Tak jako hejno krkavců snesli se na tuto zemi, aby vyklovali každé zrnko zlata a stříbra. Nemají slitování. Jejich srdce zjedovatěla touhou po bohatství. Se vším kupčí, všechno prodávají. Chceš pokřtít dítě? Zaplať! Chceš loupit a vraždit? Zaplať, a bude ti odpuštěno. Ale pak, kdyby sám ďábel zaplatil, vstoupil by na nebesa? A za peníze takto vydřené z chudého lidu koně krásné chovají, čeleď nepotřebnou drží, v kostky hrají a na své kuběny kožichy drahé věší, zatímco Kristus chodil bos a neměl, kde by hlavu složil«. Ano, Hus viděl narůstající nešvary a nebál se kritizovat i papeže. Byl pro odebrání majetku církevním hodnostářům, volal pro chudobě církve, neuměl však říci, komu by majetek měl patřit. Dnes jsme svědky chystaného návratu majetku církvím. Nikde nepadla zmínka o tom, že je třeba rozlišit majetek, který církev získala vlastní prací (v nemocnicích, školách, knihovnách, v klášterech), od financí, které, jak Hus říká, »vydřeli z lidu formou daně – círk. desátku či jiných poplatků«? Cožpak takový majetek by neměl patřit národu? Cožpak by nemělo být odečteno od restitučních požadavků zlato, které odplynulo z Čech do Vatikánu? Postoj katolické církve k Husovi se na konci minulého století díky zesnulému papeži změnil. Hus již není označován za kacíře, nýbrž za reformátora. Jeho požadavek na chudobu církve je však pro církev katolickou nepřijatelný.
Hus vycházel při hodnocení stavu církve a celé společnosti z dobových představ. Byl hluboce věřící člověk, mravný, upřímný, se silnou vírou ve vítězství dobra. Zásadou, že pán, který je nespravedlivý, nemá vládnout svým poddaným, a oni ho nemusejí poslouchat, vyslovil Jan Hus myšlenku opravdu revoluční. Co by asi dnes říkal při pohledu na současnou vládu, která prosazuje asociální reformy poškozující lidi, kteří poctivě pracují, nebo už nejsou práce schopni? Jenomže v 15. století si lidé panstvo vybrat nemohli, moc se dědila, nezbylo jim tedy než se vzbouřit. Proto vypukla husitská revoluce. Nyní občané o vládě rozhodují sami ve volbách, a tak by si měli uvědomit i svoji spoluodpovědnost za vládu, kterou mají.
Umlčet Husův hlas dalo církvi hodně práce. Papež uvalil na mistra přísnou klatbu spojenou s interdiktem (tedy zákazem konat v Praze církevní obřady) a Hus musel Prahu opustit. Umlčet svobodný, od oficiálního se lišící názor jsme uměli v Čechách od pradávna a umíme i dnes. Ale žádná moc není všemocná. Po porážce husitů se tisíce kněží ze svých kazatelen, stejně jako dnes někteří novináři z televizních obrazovek, snažili poopravit pravdu. Národ nepřesvědčili. Proč? Protože národ věděl a znal. Hus zdůrazňoval význam vzdělání, jako první si všímal čistoty jazyka, psal česky i latinsky, dbal o správnou výslovnost, odstranil archaismy (zastaralé výrazy), nahrazoval německá slova českými a místo pravopisu spřežkového zavedl pravopis diakritický. V době revoluce, která vypukla po jeho smrti, se rozšířila znalost čtení u prostých lidí tak, že jsme patřili k nejvzdělanějším národům. A se vzdělaným národem se hůře manipuluje. Velmi bych si přála, abychom totéž mohli říci o Češích v 21. století. K tomu dodávám: »Nad úrovní českého jazyka bys, mistře Jane, plakal«.
Proč tedy na Husa vzpomínáme, proč ho obdivujeme? Protože co kázal, to dělal. Co kritizoval, to chtěl napravit. Co říkal, od toho neustoupil. Co považoval za zlo, před tím se nesklonil. A protože probudil v lidech touhu po spravedlivějším světě.
Ivana LEVÁ, poslankyně (KSČM)
7. 7. 2011 Ivana LEVÁ
www.halonoviny.cz
