DVA ZE SACHSENHAUSENU - o zabíjení v koncentračním táboře
DVA ZE SACHSENHAUSENU
18. listopadu 1939 se v pražských ulicích objevily ruděfialové plakáty s říšskou orlicí a hakenkrajcem: „ . . . Od nějaké doby se pokoušejí skupiny českých intelektuálů ve spolupráci s emigrantskými kruhy v cizině rušit klid a pořádek v protektorálě Bohmen und Máhren. Původci těchto aktů odporu jsou zvláště na českých vysokých školách. Ježto se tyto živly daly 28. října a 15. listopadu strhnout k násilným činům proti jednotlivým Němcům, byly české vysoké školy na dobu tří let uzavřeny, devět pachatelů bylo zastřeleno a větší počet účastníků vzat do vazby".
Těch zatčených bylo 1 200. Byli mezi nimi i dva, kteří si po válce našli domov na Sokolovsku: MUDr. Eduard Budín a Rudolf Tyller.
Ráno 17. listopadu 1939 je probudili esesáci nepříčetným mlácením na dveře. Studenti neměli ani tušení, co se děje. Někteří se ani nestačili obléci. Nahnali je do nákladních aut a odvezli do ruzyňských kasáren. Tam je označili čísly a odvlekli do Sachsenhausenu. Dojeli tam v noci.
Dlouhá kolona šlapala po hrbolaté cestě listopadovou nocí, a když se zastavila, stáli studenti na apelplacu koncentračního tábora. Kolem nich pobíhali lidé ve štráfatých šatech. A znovu je zapisovali. Dali jim i nová čísla. Eduard Budín (Aschenbrenner) dostal číslo 4.765, Rudolf Tyller se stal háftlingem číslo 4.924.
Potom museli vyklopit obsahy kapes, odevzdat hodinky, peníze, prstýnky, nože, co kdo měl. A dál probíhaly vězeňské procedury: stříhání dohola, koupání, fasování vězeňského prádla a pruhovaných uniforem.
Ještě v noci je zahnali do jakéhosi baráku. Tam v polotmě na hmatali slamníky. Ulehli na ně - 150 vězňů do každého baráku.
Ráno za pustého řvaní odvedli chlapce na apelplac.
Jste tu na převýchovu, řekl velitel tábora. Neposlušnost se trestá kulkou. A voják, sudeťák, potom na bloku dodal: Fy nejste šátný foják, ste luft, nyc.
Studenti se pomalu vpravovali do tvrdého života politických vězňů. 10. prosince zažili první prodloužený apel. Za silného mrazu stáli nedostatečně oblečeni na seřadišti plných deset hodin. Týden na to přišli do Sachsenhausenu další političtí vězňové, ti, co byli 1. září při vypuknutí války zatčeni jako rukojmí.
O vánocích dostali vězni kousek chleba s marmeládou. Polykali slzy.
Potom přišel 18. leden. Od ranního apelu museli stát až do jedenácté na apelplacu. Na sobě měli jen slabounké potrhané košile, tenké hadrové spodky, plátěné kalhoty, krátký vězeňský kabátek a v roztrhaných botách zbytky punčoch. Kalhoty neměly kapsy. Desítky chlapců skosil mráz. Rudolf Tyller, určený k odnášení mrtvých, vzpomíná, že sám jich odnesl asi čtyřicet.
Mučení nebralo konce. 8, února se blockfuhrer Dentz špatně vyspal. Několik chlapců se zdrželo v posteli. Vyhnal pak celý blok k závěji u baráku číslo 52. Někteří vězni byli bosi, jiní jen v košilích s nedopjatými knoflíky. Poručil, aby si lehli do sněhu. Dal je pak zaházet sněhem, takže jim koukaly jen obličeje. Nechal je v té ledové lázni víc než hodinu. Hned potom museli na sebe natáhnout plátěné kabátky a nastoupit na apelplac. Pět chlapců nato zemřelo na zápal plic.
20. dubna měl Hitler narozeniny. Blokař na bloku 52 je oslavil zvláštním způsobem. Při oblékání někdo neúmyslně zavadil o stoličku a ta padla. Protože prý byl ztropen rámus, museli všichni za trest stát tři čtvrti hodiny jen v košilích před blokem.
Na apelplacu se vězni dozvěděli, že vedení tábora hledá stavaře. Byl vybrán i Rudolf Tyller, student pražské stavební fakulty. Byl odvezen do Dachau.
V květnu byli v trestné koloně ubiti dva významní komunističtí vězňové — dr. Ivan Sekanina a nakladatel Prokop.
V srpnu se jednomu Polákovi podařil útěk. Odnesli to ale vězňové. Od rána do půl jedenácté v noci museli stát na dešti. Potom je na chvíli pustili na bloky, ale ve dvě hodiny v noci je znovu probudili a poslali na apelplac, kde museli stát bez jídla v dešti až do jedné hodiny odpolední.
Ke konci srpna 1940 přeletělo nad táborem první americké letadlo. Chlapci se nemohli vynadívat. Za chvíli se zadostučiněním naslouchali, jak na Berlín dopadají pumy.
9. listopadu bylo zastřeleno 32 Poláků.
Jednoho dne přišlo vedení tábora s nabídkou: Kdo se přihlásí na vykopávání a zneškodňování nepřátelských bomb, bude z tábora propuštěn. Byli důvěřivci, kteří se přihlásili do toho „Himmel-fahrtkomanda". Byli ale zklamáni. Vedení tábora slib nesplnilo.
Před vánocemi 1940 vypukl na bloku číslo 13 požár. Za chvíli stál celý blok v jednom plameni. Za trest museli stát po celou noc na mrazu. Ráno značná část osazenstva nedýchala.
22. června 1941 proběhla táborem vlna vzrušení: Německo je ve válečném stavu se Sovětským svazem! Napřímilo to hlavy všech háftlingů. Od toho dne vítali každé ráno a východ slunce se vzpřímenými hlavami. V září 1941 přišli do tábora první sovětští váleční zajatci. Byli přísně izolováni, odděleni od ostatních vězňů. Hlad a epidemie kosily celé bloky. Každé ráno ležely před baráky hromady žlutých mrtvol. Esesáci byli nedočkaví. Smrt přicházela jen pomalu. Zřídili proto v tzv. Industriehofu kůlnu pro střílení zajatců. Dali postavit i čtyři pece k spalování jejich těl.
V listoppadu 1941 se na několika blocích objevil skvrnitý tyfus.
19. ledna 1942 bylo propuštěno asi 200 studentů. Byl mezi nimi i Eduard Budín.
Rudolf Tyller byl v Dachau zařazen do jednoho ze sta aussenkomand. Tam se seznámil s bývalým sekretářem rakouské křesťansko- sociální strany Leopoldem Figlem, pozdějším rakouským kancléřem. Figl byl nesmírně hodný a obětavý člověk. Mezi vězni požíval velké úcty. Pomáhal každému, kdo se na něho obrátil.
Komando, do něhož Tyller a Figl patřili, bylo později posláno do Bad Tólz. Lázně Tolz ležely na úpatí Alp. Tam vězňové stavěli ubytovny pro příslušníky zbraní SS. Jednou jim jeden esesák prozradil: Slyšel jsem, že půjdete domů. Opravdu. 2. května 1942 zavolali české studenty k výslechu. Vrátili jim svršky a doprovodná stráž je odvedla na nádraží. Po dobrodružné cestě se Rudolf Tyller šťastně dostal domů.
MUDr. Eduard Budín zemřel 22. března 1976. Inženýr Rudolf Tyller žije v Chodově.
V pozůstalosti Eduarda Budína byla nalezena báseň sachsen-hausenského vězně Jiřího Batelky „Vzkaz z KLS":
Až přijdeš domů, zajdi k mé matce. Je stará. Snad ji potěšíš. Vyřiď jí pozdrav jejího chlapce, řekni, že hlavu nevěsí.
Řekni, že ještě dávno není dvanáct set chlapců zlomeno.
Za drátem ostnatým že nejsou pokořeni, byť hřeby bodají na nahé rameno.
Až přijdeš domů, matce mé, stařence, řekni,
že prosím dnes: Ať nikdy, nikdy neprosí Němce za syna — studenta v KLS.
Z knihy: V. Němec: Glosy k historii dělnického a protifašistického hnutí na Sokolovsku, OV ČSPB,1984